Mindent az idő érlel /az által érik bé.
Senki /egy embör se születik bölcsnek.
(M. de Cervantes
Subjektivní poznámky o smrti, víře v boha a lásce k bližnímu
- s ohledem především na dílo
M. de Unamuna
Předpokládám: vzdor tomu, že ji považujem za přirozenou záležitost, za nutnost, smrt je jedním z největších problémů, kámenem úrazu života každého z nás. Po dlouhé anticipaci anebo neočakávaně přetrhává nit nášho života, neumožňuje dokončit naši práci, naše dílo, odděluje nás od milovaných, zpochybňuje všechny naše úsilí, smysl celého našeho bytí, je to zkrátka čirá absurdita. Člověk se s ní pokouší nějak vyrovnat, dát jí nějaký smysl, význam, pojímat ji jako vyústění, dovršení svých snah, považuje ji za nejlepší možné uspořádání organického světa, když jedno, už zestárnuté, ustrnulé pokolení živočichů dává prostor nové, tvořivé apod. Všechny tyto všeobecnosti ztrácí však smysl, přestávají pomáhat, utěšovat, pokud jde o život a smrt nás samých anebo našich milovaných. Vtedy člověk rezignuje, upadává do deprese anebo se vzbouří, rouhá. Tváří v tvář naší vlastní smrti může pomoct snad jen taková její interpretace, která ji dokáže spojit s našimi základními hodnotami a cíly, s celkem našeho života. Tato skutečnost se mi zdálo být uchopitelné v názve naznačených pojmech. Tyto skutečnosti se však v zásadě vymykají lidskému poznání, a proto ani já nevím o nich víc, nejsem zkušenější než každý z nás, takže neočekávejte, že uslyšíte ode mne něco nového, co ještě neznáte; zhrnul bych své myšlenky hlavně proto, abych o nich mohl s Vámi diskutovat a takto je společně prohloubit.
V naší křesťanské evropské tradici tyto tři věci spolu souvisejí anebo přesněji souviseli, protože se mi zdá, že čím dále, tím více strácíme své tradice a svou víru (v nich), a i tyto tři „věci“ a jejich význam, souvislosti jakoby se vytráceli z našeho obzoru. Co se týče smrti - bojíme se jí a proto se s ní neradi zabýváme. Totéž platí o osobním Bohu: jestli nejsme věřící, neradi slyšíme ani o něm, jsme na rozpacích, když nám o něm vyprávějí, popíráme ho, protože se nám jeho bytost zdá být nějak nepřijatelně, strašlivě nerozumná, podobně i naší vlastní existenci. A nakonec i lásku - v tom hlubším smyslu, jako oddanost - máme rádi jen tehdy, pokud ji potřebujem a přináší nám radost, ale jinak dnes i ona se stává již nedostatkovým zbožím, ba víc: zázrakem. Na trhu lidských schopností, od zaměstnavatele anebo úřadů dostáváme jen peníze, zač můžem koupit skoro všechno jiné, jen lásku ne, popř. jen její náhražku: strusku sexuality. A bohužel často chybí láska i tam, odkud by měla vyvěrat, rozšiřovat: z rodin a z přátelství. I tam se rozmáhává konkurenční boj, neporozumění a netrpělivost. Jak to bylo s těmito věci, jak to mohlo být někdy v minulosti, když všechno vyplývalo, všechno se vysvětlovalo z autority Boha, jenž byl (díky svému Synovi) zároveň i následovaným vzorem lásky, a před kým jsme se měli obstát po své smrti při soudění skutků našeho života, těžko už dnes posoudit. Radši bychom se měli věnovat tomu, co nám dnes znamenají anebo přesněji: co nám mohou ještě znamenat tyto umlčované a potlačované pojmy. Myslím si, že bychom je mohli (re)interpretovat vycházejíc právě od smrti.
Co hned na počátku si musíme uvědomit, je to, že tyto pojmy se nedají vysvětlovat výlučně racionálním způsobem. Pokusili se o to biologie, teologie, psychologie, přírodovědy, ekonomie atd. svým objektivizujícím způsobem, ale k čemu dospěli, byli jen chladné pojmy a souvislosti klasické medicíny, scholastiky, techniky a industrializmu, jež sice vyřešili mnoho problémů našeho přežití, udělali náš život lehčím, ale nemohou dát odpověd na problémy lidí hledajících smysl a význam svého života. Smrt totiž není jen neracionalizovatelná, ale je v zásadě i nevyřešitelná „záležitost”. Více a podstanější souvislosti odhalili umění a filozofie - krom náboženských především nepozitivisticky orientované filozofie života a existence -, jež nechtěli problémy vyplývající ze smrti za každou cenu racionalizovat anebo vyřešit s konečnou platností, ale spíš jen pochopit a zformulovat je v jejich existenčních, ont(olog)ických, metafyzických rozměrech. Filozofové těchto orientací (uveďme jen asi nejvýznamnějších jako jsou Schopenhauer, Kierkegaard, Nietzsche, Scheler, Jaspers, Heidegger, Marcel, Sartre, Camus, Buber, Mounier, Lacroix, Lévinas) uděli hluboké sondy do těchto problémů. Místo toho abych podal nějaký krátký a proto málo platný přehled jejich výsledků, rád bych upozornil v této souvislosti na význam díla dnes snad zřídčeji uváděného španělského filozofa a spisovatele Miguela de Unamuna (1864-1936). Bylo pro mne radostným překvapením, když jsem u něho v jeho základních filozofických esejích, v Tragickém pocitu života a v Agónii křesťanství našel rozvinuté ty myšlenky, kterými jsem se zápasil v této souvislosti. Unamuno tyto myšlenky nezpracoval jen v těchto svých teoretičtějších dílech, ale snad ještě sugestívněji ve svých románech a nivelách (sic! - není to chyba, překlep, i s tímto novotvarem, etymologicky vysvětlitelného ze španělského slova s významem: úroveň, hladina anebo vyrovnání, chtěl pravděpodobně upozornit na sdělení v nich obsáhnuté - často totiž hlubší souvislosti zformuloval ve svých literárně-uměleckých dílech). Svá „řešení” nechával Unamuno záměrně otevřená, dvojznačná. Za ozajstné řešení považoval totiž otevřenost nevyřešenosti, nekonečný zápas s těmito problémy, což terminologicky zhrnul v pojmu: agónie.
Unamuno souhlasí s Micheletem, že smrt (stejně jako bytí) nemá žádný smysl. Člověk je však nedostatková bytost i v tom smysle, že si hledá a vytváří, klade a dává si význam, smysl své existenci (Frankův Wille zum Sinn). Nemůže se smířit s tím, aby jedině smrt neměla žádný smysl, neustále se usiluje o nalezení nějakého i v tomto případě, co se podle mne zatím podařilo asi nejlíp křesťanství (doufám, že jako pochybující ateista nejsem moc zaujat vůčí němu). Systémy moderny naproti tomu se svým principem racionality neustále narúšají, de(kon)struují tradiční významy a dospívají k tvrzení o nesmyslnosti smrti i bytí. Zdá se, že už jen smrt odoláva snaze moderního člověka o ovládnutí, kontrolu, je stále nepodmanitelná dvojznačná skutečnost, která jednak napomáhá, motivuje hledání smyslu a zvýznamňování, a na druhé straně tuto snahu neustále narúša, popírá, aby tento proces nikdy neskončil.
Základem Unamunovho „tragického pocitu života“ je to, že racionální je v zásadě proti životu, umrtvuje ho, způsobuje ztrátu víry. Neuspokojovali ho zevšeobecňující, neosobně „utěšující“ odpovědě na nespravedlivou absurditu smrti, jež ji jakoby vyklešťují, redukují na pouhé biologikum vysvětlující ji jako ubývání tvůrčích sil, jako změnu generací, vytvoření místa pro nově přichozí, popř. „dávající jí smysl“ z hlediska individua jako (tužbě po) odpočinku, smrti-osvoboditelke, -vykupitelke. Nebylo pro něho přijatelné ani radost věřících před brzkým setkáním se svým Pánem. Hledá odpověď „smyslu smrti“ v souvislosti s životem. Uvědomuje si, že člověka děsí nepředstavitelná nicota smrti, a i vzdor utrpením, strastím tohto života utěká před svým zánikem, egoisticky baží po totalitě, nesmrtelnosti, nestačí mu potomci, ani falešné, „bohovražedné“ zachovanie jeho jména - pověsti, slávy, ale chce přetrvat jako osoba, chce mít i toho druhého milovaného věčně při sebe. Snad to byl Unamuno, jenž poprvé vymezil člověka jako živočicha chránícího, skladujícího své mrtvé (Tragic., III. Hlad po nesmrtelnosti, maď. překlad: 41.; slov: 37. p). Jeho člověk se nechce vrátit do hmoty, ani ztratit se v bohu, ale zachovat se ve své vlastní podstatě. Je to stejná tužba, která podle něho živí a je základem i křesťanství se svou vírou v posmrtný život.
Člověk stojí nechápavě před (vlastním) zánikem, přechodem bytí do nebytí a nicotou, jež si nemůže ani představit a ani komunikovat, a tedy - na rozdíl od toho, co tvrdí Heidegger - ani anticipovat a projektovat, jako to děláme v připadě ostatních věcí v našem životě. Smrt je podobně Bohu a lásce zásadně neprojektívná (-projektovatelná). Tyto „věci“ nemohou být našim předmětem, transcendují danosti nášho světa, je možné do nich jen ponořit se, pohroužit, přežít je v daném momentě. Nebytí ani neexistuje, existuje jen ztráta bytí. Jestli se oddáváme, předáváme bližním, již si na nás pak popř. mohou vzpomenout, pokračovat v našem díle, jako bychom to měli dělat i my, „žijeme“ nějakým způsobem dál, jako je to i v případě ateistického kněze a pokračovatelů jeho práce Lázara a Ángely Carballino v Unamunově nivele Don Manuel, martyr svatý.
Smrt i život, existence Boha i láska vždy závisejí od postoje člověka k nim, od toho, jako je interpretuje. Za neracionalitu smrti, Boha a lásky můžem děkovat v konečném důsledku jen objektivizující, umrtvující racionalitě, jež je nemohla podmanit. Neustálá, vědomá konfrontace s konečností života, uvědomování si smrti a nadřazenosti Boha umožňovaly před modernem transcendování, což v zploštěné kvantitativní průměrnosti dnešního konzumizmu, stírajícího ze svého horizontu smrt i Boha a lásku, chybí. Chybí dnes stabilné a intersubjektivně uznávané, vznešené hodnoty a autority, jež by byli hodné následování a obstáli by i sub specie mort(alitat)is et aeternitatis. Ponáráme se do nepodstatné, vnějšně dané aktivity, jen abychom se nemuseli rozhodovat o nám vlastních, zásadních věcech.
„Imaginárním garantem, uspokojovatelem“ lidské touhy po osobní nesmrtelnosti, stejně tak jako i omezující instancí přehnaných lidských tužeb a nároků může být jen křesťanský Bůh, v němž možno jen věřit. (I nejhlubší osvícený racionalista: Kant, jenž v Kritice čistého rozumu vyvrací všechny důkazy Boží existence, ve svém díle o morálce, v Kritice praktického rozumu předpokládá a spája nesmrtelnost duše a Boha. Pochopil, že morálka, autorita a lidská práva stěží mohou mít nějaký pevnejší základ. S tímto problémem mají hodně starostí i dnešní sociální filozofové i praktičtí politici a právníci, když se snaží vycházet výlučně z autonomie a imanence člověka.) Nemožno totiž připustit, aby se sám člověk anebo společnost stali bohem, jednoduše proto, že na to nemají, cokoliv si o sobě myslí. Takové snahy ústili vždy jen do katastrof. Bůh nás nekonečně převyšuje. Transcendenci Boha, nezávisle od toho, zdali v něm věříme anebo ne, nutno bezpodmínečně zachovat. Nikdo nemůže mluvit jeho jménem, jedině on sám: celá naše historie, minulost, přítomnost i budoucnost, celá příroda, celý vesmír. Ale asi nám, příslušníkům západní kultury, nestačí jen neosobná transcendence kozmického zákona, jak je tomu ve východných náboženstvích. My asi potřebujem osobnou autoritu, hodnou následování, jako byl Ježíš, jehož případ vyvrací i známý sylogizmus smrtelnosti se svou paradoxní inverzí: „Kristus je nesmrtelný. Kristus je člověk, z toho plyne, že všichni lidé jsou nesmrtelní.“ „Věřit v Boha znamená toužit, aby byl, a i správat se tak, jakoby byl.“ (cit. Csejtei, 2002, 414. a 419. pp. - vyzývá nás zároveň na zodpovězení otázky: kdo je dnes reálnější, známejší, - jestli je tu možné vůbec diferencovat: hrdina románu - Don Quijote, anebo Cervantes, jeho tvůrce?)
Jediným lékem proti smrti je podle Unamuna láska zaměřená především na budoucnost. (Tragic., VII. Láska, bolest, soucit a osobnost). Láska může dát smysl nášmu životu i nezávisle na racionálním významu, protože nosí význam, smysl sama v sobě. Člověk touží po tom, aby ho uznávali, milovali, aby i jiní spolucítili s ním, cítili jeho bolesti a radosti. Ale k tomu, aby ho milovali, aby to vůbec pocítil, musí milovat, spolucítit a pomáhat druhým i on. Lásku si můžeme osvojit na základě vzorů (tradice) jen vlastní bolestnou zkušeností. Láska je asi nejplnší poznání všeho, jiných i sebe. Abychom něco poznali, musíme ho především uznat, přecítit, pochopit, ztotožnit se s ním, pochopit, že bez něho, bez druhých jsme ničím. To však znamená i neustálé působení a přijímání ran a bolestí. Jen neustálým vycházením ze sebe, sebetranscendováním, konfrontací i ztotožněním se s druhými, vymezováním a překračováním hranic poznáme druhých a nalézáme sebe, stáváme se sebou samým. A nezáleží tu na falešné originalitě, ale na jednoduché, i anonymní pomoci a oddanosti. Láskou si můžem prodloužit svůj vlastní život, protože v lásce druhého člověka, druhých lidí přetrvává nejen vzpomínka na nás, ale tím, že jsme se stali takřečeno jejich součástí, zachová se něco i z naší osobnosti, stáváme se spolutvůrcemi lidskosti. Jedině prostřednictvím lásky a utrpení je možné podle Unamuna dostat se k živému Bohu, k všeobjímající skutečnosti. Protože jen společným úsilím možno něco dosáhnout. Sobeckou interpretaci a manipulaci s láskou vylučují právě bezpodmínečné sebeodevzdání a nejistota, nepředvidatelnost jeho následků. Možno jen věřit, že to všechno má nějaký smysl, ale je to jediným důstojným lidským postojem.
Literatura:
Aries Ph: Gyerek, család, halál, Gondolat, Budapest 1987
A szeretet (Guardini R, Pieper J, Ratzinger J, Rahner K, Baltasar H.U, Vanier J) Vigilia Bp 1987
A szerelemről komolyan (red. Kamarás I., Varga Cs.), Madách, Pozsony 1985
Csejtei D: A spanyol existencializm, Gond., Bp. 1986
- Filozófiai metszetek a halálról, Pallas - Attraktor, Bp. 2002
Elias N: A haldoklók magányossága, Helikon, hn. 2000
Freud S: A halálösztön s az életösztönök, Múzsák, Bp. 1991
Fromm E: A szeretet művészete, Helikon, Bp. 19852
Heidegger M: Lét s idő, Gond., Bp. 1989; Az idő fogalma, Kossuth, Bp. 1992
Kant I: A tiszta ész kritikája, Akadémiai Kiadó, Bp. 1981
- A gyakorlati ész kritikája, Gond., Bp. 19842
- A vallás a puszta ész határain belül, Gond., Bp. 19812
Küng, H: Existiert Gott? Deutscher Taschenbuch Vrlg, München 19853
Moody, R.A: Élet az élet után, Ecclesia, Bp. 1988 / Život po životě, Odeon, Praha 1991
Pethő B: Korunk filozófiája, Platon, Bp. 1992
Steindl R: Kontinuita života, Mladá fronta, Praha 1987
Unamuno M: A tragikus életérzés, Eu., Bp. 1989 /Tragický pocit života, Ars stigmy, Blava 1992
- A kereszténység agóniája, Kossuth, Bp. 1997
- Öt kisregény, Nagyvilág, Bp. 1999
- utó képsorok a V. Vančura regényibül
/magyarul Rablólovagok c. jelent + e könyv) készült filmbül
- jól jellemzi a kora középkori csehországi viszonyokat a kereszténység fölvételi idejin
Bejegyzések
Nincsenek megjegyzések:
Megjegyzés küldése